mapa stránek | @ | domů
Kdyby chlapec sedící na náplavce u černé řeky položil hlavu na chladná prkna, svět by skončil, aniž by on chtěl. Hvězda svým tmavomodrým pohledem plným neslyšné hudby jej pozoruje z hlubin jeho nebe. Její paprsek se protkal s obláčkem dýmu zanechaným ještě mladším chlapcem v úžlabině sloupu vypjatého mostu. Na sličnou labuť padl studený mrak proplouvající pod jeho obloukem. Vlak náhlý a mírně noční unesl zmar okamžiku do syrového tunelu a jeho dvaadvacet slunečních vozů muselo být přesně spočítáno. Dvojice vodních ptáků unikla navzdory červenému světlu svému rodnému prostředí. Kříž dvou lodí se pozdravil v úplném zapomnění a vlna se dotkla mraků svého úsilí.
Myslím, že jsem umřel. Ovšem jak poznat pravou smrt od zdánlivé, stvořené vlastním egem za zeleného úplňku, když záchvěvy Matky Země jsou nezřetelné jako údery kolibřího srdce pod palmovou ratolestí? Není to snad nevědomá reakce na vzpomínky, kdy se uvnitř, hluboko v zákulisí, zrodí jiné médium a jeho prostřednictvím může být prožíváno mystérium iluzivní doby? Jak se vyrovnat s člověkem, který přenáší sebe do duší jiných lidí a stává se jejich an-dělským těšitelem i vrahem? Je nebezpečný anděl a je vražda průzračná? Může to být opravdu otázka, která uvádí nový směr, tak silně individualistický, že ani název psychedelický roman-tismus není ničím více než pouhým vodítkem neschopností současné doby žít beze jména a pouze se svitem luny vnitřního zření? Proč mívá vnitřní zření černou hlavičku a jak pochopit jméno mimo rámec stvořeného obrazu? Jak časově stabilní je obraz vytvořený časově nesta-bilními vjemy způsobenými tokem endorfinů na základě výzvy různých spouštěcích mecha-nismů a uměleckých podnětů? Může být zklamaný platonický ideál, který přichází, aby objal a vzápětí je poslán pryč navzdory předchozí výzvě? Jaké možnosti dává fixace všech těchto vjemů ve vizuální podobě do nečasové paměti? Jsou symbolické vrstvy, na povrch vynášející či v hlubině skrývající právě jsoucí myšlenku, výrazem čtvrtého nepostižitelného času, který je umocněn pouze schopností proplout třemi časy, časem zrychlujícím, časem zpomalujícím a časem mezi nimi vnitřně sladěným? Proč vůbec dávat směru jméno, když může být pochope-no až ve věku, kdy moje kroky a kroky mého nenarozeného bratra jdoucího na popravu pove-dou již z lůna jinou krajinou…… možná
To brzké předjaří bylo velice divné, už při svém hlubokém vniknutí do zimy. Maminka ležela opět v nemocnici a hadičkou do ni proudily čisté tekutiny, už pokolikáté. Odletěl jsem do Londýna na pět dní, abych si mohl myslet, že jsem William Blake a mohl zemřit na lodi v temném moři. Zažil jsem však mnohem silnější světelné probuzení... A poté mě uchvátila ta stařičká Louise Bougeois, která v hodinách svá insomnie vytvořila hladinu červených útoků. Pak už přicházelo jaro a jeho ostré světlo a mraky nad malochuchelským mostem. Zatančil jsem si s krásným motýlem, plujícím na hladině extáze, který nevěřil, že tančím, když maluji. Ztratil se v černém kabátu z dlouhého peří, stejného, z jakého jsou moje ďábelská křídla ponechána na stropě brooklynského bytu. Potom jsem zhasl, teměř k ránu, a udělal pár kreseb ve své posteli za uplné tmy... Snad se opět něco děje.
If a boy sitting in the silt of a black river laid his head on coud wooden planks, the world would end without him even wishing it. A star with its dark-blue gaze full of inaudible music watched him from the depths of the sky. Its beam intersected a cloud of smoke left there by an even younger boy residing within the flutes of a column on an arching bridge. A cold cloud descended upon a comely swan swimming under the bridge´s arch. A sudden and barely night train carried the ruin of the moment away into the raw tunnel, and its twenty-two solar cars had to be recounted exactly. A pair of water birds escaped their homelands despite the red light. Two passing boats greeted each other in complete oblivion, and a wave touched the cloud of its effort.
I believe that I may have died. But how can one recognize real death from illusion born out of one´s own ego in the green light of the full moon, when the vibrations of Mother Earth are nearly imperceptible, like the beating of a humming bird´s heart from under a palm shoot? Isn´t it only unconscious reaction to memories when a new medium is born within - way back stage; and through this medium the mystery of the era of illusion is experienced? How does one come to terms with a person who passes into the souls of other people and becomes their angelic consoler and murderer? Is the angel dangerous and is murder translucent? Could this really be a question that marks a new course, so powerfully individualistic that calling it psychedelic romanticism would only construct a mere guideline for our current inability to live anonymously, with only the moonlight of internal vision? Why does internal vision have a black head, and how does one perceive a name outside the frame of a created painting? How temporally stable can a painting made from temporally unstable sensations be, emanating from a flow of endorphins from various trigger mechanisms and artistic impulses? Can a platonic ideal, which comes to embrace and is immediately afterwards banished despite its previous calling, be disappointing? What possibilities can the fixation of all these sensations in a visual form with timeless memory offer? Are the symbolic layers, which bring to the surface or, conversely, obscure an existing thought, an expression of the fourth, incomprehensible time, which is strengthened only by the ability to pass through three other types of time: accelerating time, decelerating time and internally harmonized time? Why name a course at all when it can be comprehended at a time when my steps and the steps of my unborn brother, who is walking to his execution, lead from the womb through a different landscape... maybe.
The early spring was strange as soon as it cracked into the deep winter. Mom was in the hospital once again, with clear liquids pouring into her through a tube; for the umpteenth time now. I flew to London for five days so that I could pretend I was William Blake and die on a boat stranded in a dark ocean. But I experienced a much more powerful and luminous awakening...And after that I was mesmerized by the venerable Louise Bourgeois, who in her hours of insomnia made a surface of red attacks. Then the spring came with its sharp light and clouds hanging over the Little Chuchle Bridge. I danced with a beautiful butterfly, flowing on a wave of ecstasy, but it couldn´t believe that I danced even when painting. It got lost in a black coat made of long feathers, the same feathers from the diabolic wings I left behind on the ceiling of a Brooklyn apartment. Then I turned the lights off; it was nearly morning, and I made a few drawings in my bed in complete darkness... Perhaps once again something was happening.