Texty
O hvězdě
Kdyby chlapec sedící na náplavce u černé řeky položil hlavu na chladná prkna, svět by skončil, aniž by on chtěl. Hvězda svým tmavomodrým pohledem plným neslyšné hudby jej pozoruje z hlubin jeho nebe. Její paprsek se protkal s obláčkem dýmu zanechaným ještě mladším chlapcem v úžlabině sloupu vypjatého mostu. Na sličnou labuť padl studený mrak proplouvající pod jeho obloukem. Vlak náhlý a mírně noční unesl zmar okamžiku do syrového tunelu a jeho dvaadvacet slunečních vozů muselo být přesně spočítáno. Dvojice vodních ptáků unikla navzdory červenému světlu svému rodnému prostředí. Kříž dvou lodí se pozdravil v úplném zapomnění a vlna se dotkla mraků svého úsilí.
Jan Hísek, 13. srpna 1999
Možná…
Myslím, že jsem umřel. Ovšem jak poznat pravou smrt od zdánlivé, stvořené vlastním egem za zeleného úplňku, když záchvěvy Matky Země jsou nezřetelné jako údery kolibřího srdce pod palmovou ratolestí? Není to snad nevědomá reakce na vzpomínky, kdy se uvnitř, hluboko v zákulisí, zrodí jiné médium a jeho prostřednictvím může být prožíváno mystérium iluzivní doby? Jak se vyrovnat s člověkem, který přenáší sebe do duší jiných lidí a stává se jejich andělským těšitelem i vrahem? Je nebezpečný anděl a je vražda průzračná? Může to být opravdu otázka, která uvádí nový směr, tak silně individualistický, že ani název psychedelický roman-tismus není ničím více než pouhým vodítkem neschopností současné doby žít beze jména a pouze se svitem luny vnitřního zření? Proč mívá vnitřní zření černou hlavičku a jak pochopit jméno mimo rámec stvořeného obrazu? Jak časově stabilní je obraz vytvořený časově nesta-bilními vjemy způsobenými tokem endorfinů na základě výzvy různých spouštěcích mechanismů a uměleckých podnětů? Může být zklamaný platonický ideál, který přichází, aby objal a vzápětí je poslán pryč navzdory předchozí výzvě? Jaké možnosti dává fixace všech těchto vjemů ve vizuální podobě do nečasové paměti? Jsou symbolické vrstvy, na povrch vynášející či v hlubině skrývající právě jsoucí myšlenku, výrazem čtvrtého nepostižitelného času, který je umocněn pouze schopností proplout třemi časy, časem zrychlujícím, časem zpomalujícím a časem mezi nimi vnitřně sladěným? Proč vůbec dávat směru jméno, když může být pochopeno až ve věku, kdy moje kroky a kroky mého nenarozeného bratra jdoucího na popravu povedou již z lůna jinou krajinou…… možná
Jan Hísek, 8. září 2000
Motýl
To brzké předjaří bylo velice divné, už při svém hlubokém vniknutí do zimy. Maminka ležela opět v nemocnici a hadičkou do ni proudily čisté tekutiny, už pokolikáté. Odletěl jsem do Londýna na pět dní, abych si mohl myslet, že jsem William Blake a mohl zemřit na lodi v temném moři. Zažil jsem však mnohem silnější světelné probuzení… A poté mě uchvátila ta stařičká Louise Bougeois, která v hodinách svá insomnie vytvořila hladinu červených útoků. Pak už přicházelo jaro a jeho ostré světlo a mraky nad malochuchelským mostem. Zatančil jsem si s krásným motýlem, plujícím na hladině extáze, který nevěřil, že tančím, když maluji. Ztratil se v černém kabátu z dlouhého peří, stejného, z jakého jsou moje ďábelská křídla ponechána na stropě brooklynského bytu. Potom jsem zhasl, teměř k ránu, a udělal pár kreseb ve své posteli za uplné tmy… Snad se opět něco děje.
Jan Hísek, 13.4.2001
Dopis želvě
Praha, 10.4. 2012
Miloskvoucí želvo,
hlubino jitřních úkazů v modrých odlescích vod. Píšu Ti po prožití snů, jež jsi mi přinesla první noci na jižních ostrovech Andamanského moře. Nevím, zdali jsem si tak intenzivní a odkrývající sny zasloužil, či zdali jsem si vůbec tak zvláštní ponor do svého dětství byl ochoten připustit.
Maminka, která mne před sedmi lety opustila, stála v tom prvním snu mladší, ale plavě šedovlasá v tátově pracovně a na stole tvořila dosud neviděný obraz. Severní okno bylo otevřené, protože jím původně chtěla odejít, ale místo toho brala olejové barvy přímo z tub a hnětla vrásčitými prsty tropický strom, oblaka, zvláštního létavého beránka a mračná zvířata na silný měkký papír, který se chvílemi zdál být i plátnem. Ve snu se objevila Adriena a mile překvapena maminčiným výkonem přála si obraz vidět, bohužel pro bílou záclonu v místnosti se to nepodařilo. Maminka vyndala zpoza obrazu stránku novin, na které mi se slzami v očích ukazovala svoji spolužačku z Vysoké školy uměleckoprůmyslové Jiřinu,právě zesnulou v pětaosmdesáti letech. O té spolužačce jsem nikdy neslyšel a i ve snu jsem si byl vědom toho, že nejspíš ani neexistovala. Na fotografii v novinách byla usměvavá bělovlasá paní, mající moji podobu, až jednou zestárnu. Chtěl jsem se, želvo, probudit, ale místo toho jsem se ocitl v roce 1947 na fiktivním kopci, vyrostlém mezi Karlovým mostem a VŠUP, naproti mně šla Jiřina, kaštanově vlnivé vlasy jí vlály ve větru a mávala mi, oděna v poválečném kostýmu s deskami kreseb v podpaží. V té chvíli jsem byl svoji maminkou ve třetím ročníku u profesora Svolinského.
Nevím, želvo, proč mi tak citové sny posíláš,když jsem tuze daleko od domova, ale je pravda, že jsem se probudil celkem šťastný, protože obraz viděný ve snu patřil už jenom mně. Podíval jsem se na hodinky a bylo sedm ráno,okno propouštělo minimum palmového světla, a to znamenalo, že v Čechách už byl 16. březen, jedna hodina ráno, a Herbert, kterého znám od miminka měl svátek. S tím, že bych si přál vidět právě jeho v dalším snu a že musím toho dne napsat pohled s gratulací, jsem se ještě nechal ukolébat Tvými jižními želvími sny.
Žasnu, jak jsi to dokázala, které kouzlo posvátného stromu jsi použila, ale po chvíli jsem byl opět u VŠUP a ten kluk se mi v druhém snu opravdu objevil. Byl o rok starší, asi šestnáctiletý, modrou čepičku naraženou do očí a chtěl, abych ho převedl přes Mánesův most, neboť hodlá utéci z domova. Na kraji mostu stáli dva starší podivní lidé a spílali mi, že jsem jim měl alespoň zavolat, když odletím s jejich synem do Thajska. Pohádal jsem se s nimi, že přece nejsou Filip a Lucie a s radostí jsem převáděl Herberta přes most, aby ho neviděli ti cizí rodiče. Šli jsme po severní straně mostu,kudy normálně nechodím, ale vždy po jižní,kde se odráží slunce od hladiny Vltavy.
Želvo,probudil jsem se s lítostí, že nejspíš nikoho s takovou radostí po mostě nepřevedu, ale pak jsem si řekl, že může nastat na to místě jiná krásná chvíle, vždyť i má první vzpomínka se váže k tomuto mostu, když mne maminka vezla v kočárku. Vlastně jsem rád, želvo v oslnivém krunýři, že jsi mi poslala tyto sny dva měsíce poté, co jsem Tě nakreslil černou tužkou na starý papír s květinovým vodoznakem. Než se potopíš k bájným ztraceným lodím a mineš dosud neviděné ryby, chtěl bych Ti vzkázat, abys mi, prosím, přinesla opět svůj sen i v ten nejméně očekávaný okamžik. Zdraví Tě srdečně již z českých dálav do modravých vln,
Tvůj malíř Jan Hísek
Text: Otto M.Urban, kurátor výstavy: Jan Hísek, Řeka, Galerie Václava Špály, Praha, 2013
Jan Hísek, Řeka a její delta, několik poznámek
Jan Hísek je řadu let nepřehlédnutelnou osobností na domácí výtvarné scéně. Již na počátku 90. let minulého století byl považován za jednu z největších nadějí české grafiky, jako pokračovatel velkých tvůrců z přelomu 19. a 20. století, Odilona Redona, Františka Koblihy či Jana Konůpka. S uměním té doby se pojil i jeho hluboký vztah k dílu Jana Zrzavého, jehož vidění na Híska silně zapůsobilo. Mnohokrát vystavoval i v zahraničí a jeho díla jsou součástí řady veřejných i soukromých sbírek. Svými ilustracemi doprovodil také několik knih a bibliofilií.
Vedle grafiky se stále častěji věnoval i kresbě, která se záhy stala plnohodnotnou součástí jeho díla. Začal tehdy také skládat jednotlivá díla, grafiky i kresby, do volných cyklů, viděl hluboké vnitřní souvislosti a vztahy. Pro Jana Híska je typické objevování odlišných způsobů vyjádření a je zcela logické, že od konce 90. let se intenzivně věnuje i malbě. Ze specialisty grafika vyrostl z Híska v posledních dvou dekádách tvůrce, jenž se bravurně pohybuje v různých technikách, využívá jejich charakteristické vlastnosti k největšímu přiblížení k ideálnímu vyjádření myšleného a sněného. Přesto, nebo právě proto, je jeho výtvarný rukopis okamžitě rozpoznatelný a typický.
Obrazy představené na výstavě Řeka ukazují především díla z posledních dvou let, jakkoli na obraze Měsíc začal pracovat již v roce 2004. V těchto malbách se objevuje pro Híska nové napětí, představované dvěma živly: vodou a ohněm. Jasná barevná symbolika charakterizuje obě linie, modrou a červenou, se všemi možnými odstíny a valéry. Přes mohutnost a sílu živlů působí nové obrazy křehce a poeticky, jako by byla ničivá síla utkána z těch nejdrobnějších detailů. Přes zásadní odlišnosti dochází v obraze Oheň v řece k jejich spojení s dalšími živly. Nastává apokalyptický konec či symbolizuje nový počátek? Autor na takové otázky nedává jasnou odpověď a nechává diváka v určitém napětí.
Důležitým aspektem pro je pro Jana Híska i samotný proces tvorby. Klíčová jsou pro něj místa, která zná a má rád, která jej inspirují, stejně lidé a zvířata, které potkává a poznává. To vše si uchovává v paměti a v procesu tvorby se jednotlivé roztříštěné momenty zdánlivě utřiďují, spojují a prolínají. V takovém smyslu jsou Hískova díla poměrně realistická, jsou možná i jakési deníkové záznamy, vzpomínkami na silné a hluboké okamžiky. Na druhou stranu lze jeho malby číst i jako zvláštní, téměř oltářní, obrazy, oslavující dávné a zaniklé, či možná nikdy neexistující kulty a náboženství. Jsou to možná i přetvořené mapy navštívených míst, geografický atlas vlastního života.
Pozoruhodnou ukázkou Hískova tvůrčího přístupu jsou i jeho experimenty, například s kreslením ve tmě, kdy fyzické vidění je zcela potlačeno a pohyby ruky jsou vedeny jinak. Výraznou roli v takové situaci hraje zvuk, který spíše než zrak ovlivňuje kresbu ve tmě. Zvuky i hudba se silně v Hískových malbách odrážejí. Jeho obrazy jsou spíše komponovány a sestavovány jako hudební skladba, jednotlivé motivy a prvky se opakují a vytvářejí překvapující rytmus, který je detaily harmonizován do jednolitého akordu. Odpovídá tomu i jeho práce s ornamentem a celkové popření renesanční perspektivy, resp. její modifikace do sériově řazené kompozice. S hudbou je spojen i moment improvizace. Jan Hísek maluje intuitivně, obraz nemá jasné rozčlenění, jednotlivé detaily vznikají jako reflexe postupného vývoje díla. Jakkoliv finální tvar není na začátku zcela jasný, tak je jeho myšlenka a atmosféra zcela promyšlená a cítěná. To dává Hískovým obrazům sugestivní sílu. Od samotného počátku je divák fascinován mnohostí detailů, je možná i zmaten zdánlivě chaotickým vyprávěním. Pokud se však rozhodne postupně do obrazů nahlížet, začne nacházet souvislosti a vstupovat tak do samotných maleb, stane se jejich součástí, protože pochopí jejich historie a mýty, pozná jejich živočichy i rostliny, naučí se jejich jazyky a zvyky.
Místo Jana Híska v kontextu současné malby je zcela svébytné, jedná se o bytostného solitéra, o umělce, který jde vlastní cestou. Neznamená to však, že by jej tvorba ostatních autorů nezajímala, naopak sleduje pozorně dění v současném umění a sám je jeho plnohodnotnou součástí a potvrzuje barvitost a různorodost současné výtvarné scény.
Otto M. Urban, listopad – prosinec 2013
Text: Radek Wohlmuth, kurátor výstavy: Jan Hísek, Ostrov v lese, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Jihlava, 2019
Jan Hísek / Ostrov v lese
Název nového výstavního projektu malíře a grafika Jana Híska (1965) je kombinovaný. Jde o složeninu konkrétního s představou, což může být zároveň základní obecný princip definující jeho tvorbu. V tomto případě se v první řadě jedná odkaz na jedno z vůdčích pláten z loňského roku, pojmenované Ostrov. K němu se pojí Hískovo vnímaní kraje Vysočiny jako „lesního“ místa, přičemž les pro něj významově a emotivně představuje pojem zahrnující v sobě stejně tak asociaci úkrytu, jako vzdálenosti nebo ticha. Rovinu osobní mytologie, která je u tohoto autora vždy důležitá, zastupuje intenzívní vzpomínka na obraz Korálový ostrov od Toyen z poloviny 20. let minulého století, tedy doby, kdy se právě v Kamenici u Jihlavy – bezprostřední blízkosti místa, kde se výstava koná – narodila jeho maminka. Ta se však ještě v raném dětství spolu s rodiči odstěhovala, takže pro Jana Híska zůstal zdejší kraj s ohledem na rodinnou historii sice významnou destinací, ve skutečnosti však naprosto neznámým teritoriem, které má na jednu stranu důvod subjektivně prožívat, a na druhou zase představit v něm svou obraznost a sebe sama možná i s o něco větší mírou intenzity než jindy. Tomu také odpovídá koncept celého projektu. Komplexní záběr, který vedle sebe klade nejzásadnější linie jeho tvorby, zaručuje potenciál retrospektivního ohlédnutí, zařazení prací z poslední doby přitom ale zřetelně akcentuje Hískovu aktuální tvůrčí situaci s otevřeným koncem pro další léta. Celek pak poměrně obsáhle monitoruje psychologii, jazyk i vizualitu Hískova unikátního výtvarného vyprávění a identifikuje ho jako vrstevnatý fenomén, jímž tento autor zviditelňuje svůj vnitřní svět a při tom symbolicky reflektuje ten vnější. Ambicí expozice je vytvoření výjimečné možnosti sledovat v jejím rámci východiska, kontext i momentální stav Hískovy tvorby, to vše při vědomí nesnadnosti jejího čtení. Právě proto je výstava rozdělená s ohledem na galerijní prostor po blocích do několika logických celků, které se zaměřují nejen na použitá média, ale především formální vývoj v závislosti na jeho chronologické posloupnosti. Celkově zahrnuje téměř čtvrt století, počínaje grafickými listy zhruba od poloviny 90. let, jimiž na sebe tento absolvent ateliéru knižní kultuty a písma Milana Hegara a Jana Solpery na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze poprvé výrazně upozornil. Již tehdy byla oceňována jeho výjimečná subtilní práce, technická preciznost i vynalézavost a spolu s nimi také imaginativní způsob vidění, který stále nemá na současné domácí výtvarné scéně obdoby. Ne náhodou je Jan Hísek zatím jediným ryzím grafikem mezi finalisty celé dosavadní historie Ceny Jindřicha Chalupeckého (1999). I to je jedna z příčin, proč dostaly práce na papíře poměrně velký prostor. Druhým težištěm expozice je samozřejmě malba, k níž se Jan Hísek rozhodně přiklonil na přelomu tisíciletí, a která u něj hraje prim do dneška. Zastoupeny jsou obě jeho zásadní polohy, tedy ta uvolněná vířivá směřující k abstraktní neuchopitelnosti, i ta momentální, která se odvíjí v uskromněné až temné barevnosti a je charakteristická příklonem k pevnějšímu tvarosloví, lineární obrysové modelaci a zobrazivosti obecně. Ať už se ale jedná o jeho původní systémy vrstvených kreseb, nebo naopak ryzí „zaklínaní“ v barevné ploše, Hískovou hlavní metodou stále zůstává téměř nekontrolovaná intuitivní malba postupně rozvíjená od počátečního iniciačního bodu. Jejím prostřednictvím se otevírají jen tušené emotivní vzorce, kódují zlomky příběhů i v podvědomí ukotvených vjemů z míst, která někdy navštívil. Do jeho kompozic – někdy ne nepodobných krajině, jindy bližších spíš nebeské perspektivě, se pak samovolně projektují emblematické prvky se symbolickým nábojem, jakými jsou nyní například kopretinové hvězdy nebo pletence mraků. Jan Hísek je výrazný solitér s romantickými kořeny. Metaforicky vzato – sám tak trochu ostrov uprostřed lesů v bezmořské zemi. Z tohoto pohledu je zřejmě možné vnímat jeho výstavu autobiograficky. Jeho obrazy nelze snadno, tím méně rychle vstřebat, už proto, že mají často podobu složitého přediva, kde úplně neplatí tradiční fyzikální ani optické zákonitosti. Nejsou doslovné, realisticky vstřícné ani prvoplánově efektní. Nemají jednoznačné řešení nebo pointu a divákovi většinou nic neusnadňují. Spíš než aby popisovaly, zjevují. Představují zvláštní bezčasný prostor sám pro sebe, který je konzistentní, má specifické kouzlo, ale jeho hloubku ani tajemství nelze nikdy zcela prozkoumat. Člověk vlastně může udělat jen jedno – vstoupit do něj očima a fascinovaně se rozhlížet.